Dita Horochovská

Moje cesta na velkou cenu Maďarska

7. 01. 2008 14:26:15
Na konci července 2005 jsme s bratrem nakoupili nezbytné věci na cestu na Velkou cenu Maďarska. Vyrazili jsme ve tři ráno. Cesta byla dlouhá a náročná, ale stálo to zato. Jen mě celkem zklamal přístup maďarských pořadatelů k postiženým. Parkovali jsme na čerstvě posečeném poli a o vyasfaltovaném parkovišti jsme si mohli nechat leda zdát.
Kimi Raikonnen, byval muj oblibenec, ale co přešel k Ferrari, tak moje sympatie klesly pod bod mrazu
Kimi Raikonnen, byval muj oblibenec, ale co přešel k Ferrari, tak moje sympatie klesly pod bod mrazutompa.blog.hu/media/image/kimi-raikonnen.jpg

Zakoupili jsme vstupenky na celý víkend a pak nás čekala prohlídka boxů. Všude bylo hrozně moc lidí. Prošli jsme si kousek trati a pak se prodírali davem. Hledali jsme tým, kterému fandíme. Od mechaniků nás dělil jen provaz, o který jsme se opírali. Najednou před námi, za tím provazem, projel pán na vozíku. Můj bratr se odhodlal a zeptal se ochranky, jestli bychom tam také mohli a oni souhlasili. Připadala jsem si důležitě, když jsem projížděla kolem všech těch lidí, kteří se byli schopni třeba i porvat, jen aby mohli jít kousek dopředu.

Najednou vyšel ven v tu chvíli vedoucí závodník průběžného hodnocení Fernando Alonso (který se – ač nebyl mým favoritem - později opravdu stal mistrem světa). Mohla jsem se s ním dokonce vyfotit. Trvalo to pár vteřin, ale byl to neuvěřitelný zážitek. Byl moc milý a dokonce mi děkoval, dříve než jsem to stihla udělat já.

Z archivu Dity Horochovske
Foto: Archiv Dity Horochovské

Den utekl jako voda a jelikož jsme neměli sehnané ubytování, museli jsme přespat v autě. Snad jedinou výhodou, alespoň zdánlivě, byla teplá noc. Ráno jsme se však probudili do děsivého vedra. Museli jsme vstát brzo, protože jsme měli vstupenky k stání a chtěli jsme dobře vidět. Na programu byly volné tréninky. Divili jsme se, proč před vstupem na závodiště prodávají špunty do uší. Ty snad budou potřebovat jen ti, co budou stát hodně blízko trati, říkali jsme si... To jsme se, ale šeredně mýlili. Když na trať vyjely vozy formule 2, byl to rámus, při kterém až mrazilo. Bylo to hrozné, ale zároveň krásné a vzrušující.

Večer jsme přejeli na Slovensko a přespali v Komárně. Odpočinuli jsme si a dali si jeden den pauzu. Vynechali jsme tedy kvalifikaci, ale odpočinek jsem opravdu potřebovala. Prošli jsme se po Komárně a navečer se vrátili na okruh. Čekala nás další noc v autě, ale bylo to nutné, abychom závod dobře viděli. V 6 hodin jsme vstávali a vydali se na trať – nastal den „D“. Tak dlouho jsem na to čekala! Závod vozů formule trval jen necelé dvě hodiny, ale opravdu stál zato. Navíc vyhrál můj favorit Kimi Raikonnen, o to byla radost větší. Byl to naprosto úžasný zážitek.

článek vyšel v časopise Megazín

Autor: Dita Horochovská | karma: 29.86 | přečteno: 3365 ×
Poslední články autora