Má druhá cesta na formuli 1, tentokrát do Německa

Na světě je hodně fanoušků formule 1 a ne každému se podaří vidět závod na vlastní oči a zažít tu úžasnou atmosféru na vlastní kůži. Já jsem měla to štěstí a v roce 2005 jsem navštívila i se svým bráchou VC Maďarska (o tom jsem už psala). Takže jsem už ani nedoufala v to, že bych ještě někdy formuli navštívila. Ale byl zde další ročník formule 1 a já jsem měla opět nutkání někam za formulí jet.

Achiv Dity Horochovske Tentokrát se na to chytl můj taťka a řekl, že jestli bych opravdu chtěla někam jet, tak že se mnou pojede a to bylo naprosto úžasné. Kromě Maďarska je další nejbližší závod v Německu a jelikož taťka mluví výborně německy, tak nebylo, co řešit a náš plán na léto byl VC Německa na okruhu Hockenheimring. Tentokrát jsem měla jet pouze s taťkou, protože měl brácha něco jiného na práci, takže nás opět čekala cesta ve dvou. Nenechali jsme tentokrát nic náhodě a vstupenky si objednali předem. Léto bylo v plném proudu a já se nemohla dočkat, až bude konec července a my vyrazíme.

Ještě večer před odjezdem nebylo jisté, jestli pojedeme opravdu jen my dva, a nebo si to brácha přeci jenom rozmyslí a pojede s námi. Nakonec neodolal a vyjel s námi. Cesta trvala déle, než do Maďarska, ale to vůbec nevadilo, protože jsem byla tak natěšená, že to utíkalo velmi rychle. Bylo to celé už jiné z toho hlediska, že jsme už zhruba věděli, do čeho jdeme a jak to bude vypadat. Přijeli jsme tam ve čtvrtek odpoledne a čekala nás prohlídka boxů, protože to patří ke každé vstupence na celý víkend. Vstupenku pro bráchu jsme koupili až na místě a bylo velké štěstí, že ještě nebyly vyprodané na celý víkend. Počasí bylo opravdu příjemné, protože bylo takové příjemné teplo a zároveň nebyla zima, a dokonce tam i chvíli zapršelo. Sice to pořád srovnávám s Maďarskem, ale ono to je asi to nejlepší, abych to co nejlépe popsala. V Maďarsku bylo neuvěřitelné množství lidí a tady jsem měla pocit, že je tu opravdu „málo“ lidí, ale pořád se bavíme o desetitisících lidí, což zas až tak málo není. Boxy jsme si prohlédli a čekala nás pátrací akce a cíl byl hotel, nebo penzion na ubytování. Čekala jsem, že budeme bloudit mnohem déle, ale k mému překvapení, to netrvalo zas tak dlouho. Možná to bylo i tím, že jsem byla k smrti unavená a pořád jsem postávala, kdo ví... Hotel byl moc příjemný a útulný. Usnula jsem tak rychle, že ani nevím jak.

Druhý den jsme se rozhodli, že dění na okruhu vynecháme a pojedeme se podívat po okolí. Tajně jsem toužila po tom, abychom šli do obchodů a nakupovali (přeci jsem holka, která ráda nakupuje, i přesto, že jede na formuli:-) ), ale jelikož jsem jela se dvěma mužskýma, tak jsem na nakupování mohla zapomenout. Sice by se mnou šli, ale to by mě vůbec nebavilo, takže jsme se byli podívat v Heidelbergu, kde jsme navštívili krásný chrám a podívali se na ohromnou zříceninu hradu, který byl v dobách válek rozstřílen, ale i přesto je úžasný. Takto jsme strávili celý pátek a moc jsme si to užili. Celé se mi to hrozně moc líbilo, ale už jsem se nemohla dočkat sobotního rána, kdy jsme jeli na okruh, abychom sledovali poslední trénink, po kterém následovala kvalifikace.

Když jsme se usadili na místa a všechno to začalo, tak jsem měla úplně mráz po celém těle. Špunty do uší jsem si vůbec nebrala, abych mohla naplno vnímat tu atmosféru a upřímně řečeno, už mi to ani bez nich nepřipadalo, nějak ohlušující.Taťka to celé zažíval poprvé, takže byl z toho hluku šokovaný, jako já o rok dříve. Tento rok se zrovna mému oblíbenému týmu, týmu Mclaren, zrovna vůbec nedařilo a měli velmi těžkou sezónu, protože se jim nepovedlo vyhrát ani jeden závod, takže jsem doufala, že by jim moje přítomnost mohla pomoci:-). Při kvalifikaci, tedy přesněji řečeno při posledních minutách, jezdci tankují tolik paliva, s kterým budou startovat do závodu, takže to potřebuje vybrat dobrou taktiku, aby to celé v závodě vyšlo, co nejlépe. Stalo se to bohužel nechtěně, ale ten „můj“ tým omylem natankoval málo paliva, takže byl jeden z jezdců moc lehký, a tak zajel úplně nejrychlejší kolo, což znamená, že se postavil na start závodu na první místo. Měla jsem z toho velikou radost, ale zároveň mě mrzelo, že to nebylo tím, že by měli dobrý a rychlý vůz, ale tím, že se v boxech stala chyba. No, to nevadí, důležité bylo, že jsem měla aspoň radost z toho, že stál v první řadě. Po kvalifikaci jsme se jeli podívat do technického muzea v Siesnheimu. Nejprve se mi tam moc nechtělo, protože jsem si říkala, že to bude asi nuda, ale to jsem nevěděla, co mě čeká. Byla jsem naprosto ohromená tím vším, co tam bylo a jak to celé bylo obrovské. Nevím, v kolik hodin jsme tam přijeli, ale vím zhruba, že zbývaly asi tři hodiny do zavírací doby a já měla pocit, že to celé nemůžeme nikdy stihnout projít. Šla jsem tam pouze s bráchou, protože taťka tam už byl. Nevěděli jsme, co dříve fotit, protože tam bylo toho tolik, co stálo za vyfocení. Nebyla jsem u vytržení jenom já, ale i můj brácha. Bylo tam snad úplně všechno, na co si člověk jenom vzpomene(myslím tím, z technického hlediska, protože třeba prací prášek bych tam určitě nenašla:-). Co se týče dějin, tak mě úplně nejvíc uchvacuje 2. světová válka, a tak jsem si prohlížela všechny ty tanky, letadla, děla, pušky, stroje a jiné věci, které se týkaly právě této doby. Kromě toho tam byly auta z dob Elvise Presleyho, Marylin Monroe atd. Mezi těmito filmovými auty nechyběly ani staré modely formulí. Fascinovalo mě, že je všechno autentické a co všechno to už zažilo. Například první skafandr pro kosmonauta, který byl ve vesmíru a nebo oblečení Elvise Presleyho. Bylo tam toho opravdu hodně, takže se omlouvám za to, že si ani na všechno vzpomenu. Vím, že na to nikdy nezapomenu a vůbec nelituji toho, že jsem místo toho, abych nakupovala a tím pádem musela řešit, jestli si budu muset pořídit novou skříň na nové oblečení, navštívila toto muzeum a prohlédla si tak úžasné věci. Poté se nám stala taková, až komická věc a to, že jsme tak nějak zapomněli, kde přesně máme hotel a nemohli jsme si nevzpomenout na název, takže jsme asi dvě hodiny kroužili po okolí a při každém pokusu od někoho zjistit, kde by to mohlo být, jsme se dozvěděli úplně jiné místo, než které nám poradil člověk před tím. Byla už naprostá tma a my byli pořád kdesi a nevěděli, kam jet. Po dlouhém manipulování s navigací, jsme konečně našli ulici, která byla tou naší vyvolenou. Naprosto vyčerpaní jsme šli, protože nás čekala neděle a to byl ten den, na který jsme čekali úplně nejvíc, protože se jel závod.

Na okruh jsme dorazili celkem brzo, protože jsme chtěli vidět i závody jiných aut, která také závodila. Byla to například formule 2 nebo Porsche. Celé to uteklo velmi rychle a asi 12:30 na trať vyjeli jezdci formule 1 na starých veteránech a zdravili diváky. Potom se jel další závod a ve 14 hodin se jel hlavní závod víkendu, tedy závod vozů formule 1!!! Byli jsme hodně blízko startu, takže jsme slyšeli ten obrovský hukot motorů, kdy vedle sebe jede všech 22 aut a snaží se vytlačit jeden druhého z trati. Závod trval asi hodinu a půl a bylo to něco úžasného, co nejde ani slovy popsat, protože každé slovo ani trochu nevystihuje tu úžasnou atmosféru, která tam je. Ono to je asi u všeho, třeba u fotbalového zápasu nebo třeba při koncertu, kdy to v televizi vypadá úplně jinak, než ve skutečnosti.

Mému oblíbenému týmu Mclaren závod nedopadl podle představ, protože nevyhrál a o to jde v každém závodě. I přesto to byl úžasný závod a vlastně úplně celý ten pobyt v Německu byl naprosto úžasný. Domů jsme v pořádku dorazili a vše proběhlo bez komplikací. Jen, co jsme přijeli domů, tak už jsem opět v koutku mysli doufala, že bych chtěla příští rok opět nějaký závod navštívit, ale říkala jsem si, že už to bylo 2x a že by to mohlo stačit, ale přesto mě ta myšlenka neopustila. Jestli jsem zase někoho zlákala, aby se mnou opět někam za formulí jel, tak to se nechte překvapit, protože jestli ano, tak o tom určitě napíšu..