Jelikož je venku zima, jak teplotně, tak i co se týče
ročního období, zavzpomínala jsem na léto a na dovolenou, kterou jsme podnikli
s našimi kamarády, se kterými se známe mnoho let. Byl rok 1999 a jelikož zájezdy do
exotických a dalekých zemí nebyly v Čechách tolik rozšířené, rozhodli jsme
se, že pojedeme do Chorvatska, kam mířila většina obyvatel České republiky.
http://shop.kynolog.cz/potapec-s-pokladem-vzduchovaci-10cm-trixi
V tom samém roce jsme si koupili nové auto a chtěli jsme ho provětrat trochu dál, než po Čechách. Mělo tedy tu nejlepší možnost ukázat, jak skvělé to je autíčko a že jsme si lépe vybrat nemohli, což se ukázalo jako….no, nebudu předbíhat.
S kamarády jsme se domluvili, že pojedeme nezávazně na sobě a že se vždy po určitých intervalech, někde setkáme. Cesta probíhala naprosto bezproblémově až do Rakouska, kde jsme začali mít komplikace s autem. Jelikož už to je celkem dávno, co se to stalo a já byla dítě (a navíc jsem holka), nevím podrobnější informace o tom, co tomu bylo. Přeci jenom vím, že jsme v Rakousku, kde ještě k tomu všemu pršelo, čekali na naše kamarády, aby nás za provaz, odtáhli svým autem na nejbližší benzínku, kde jsme koupili autobaterii a mysleli si, že máme vyhráno. Opak byl pravdou.
Natěšeni na moře, pláž a sluníčko jsme dojeli do Slovinska, kde si opět auto postavilo hlavu. Vypadalo to, že si chce v každé zemi trochu odpočinout a pokochat se. Začalo projevovat úplně stejnou závadu, jako předtím. Bylo jasné, že to bude vážnějšího charakteru, tak jsme museli vyhledat někde ve vesnici automechanika, který nám snad pomůže. Zjistil, že nám bude muset vyměnit alternátor (pro mě do té doby neznáme slovo). Bylo to celkem drahé a stálo by to téměř všechny peníze, které jsme měli připravené na nakupování všemožných dobrot a blbůstek jako jsou zmrzlina, suvenýry, ovoce atd. Zvažovali jsme, jestli se nakonec nevrátíme. Kamarádi se zachovali, jako opravdoví kamarádi a nabídli nám finanční výpomoc. Pokračovali jsme tedy v cestě a od té doby se autíčko chovalo vzorně, jakoby si říkalo: „ Tak už jsem je dost potrápilo. Mám v sobě vyměněné důležité věci, tak můžeme směle pokračovat“.
Konečně jsme dorazili na místo naprosto vyčerpáni, ale spokojeni, že i přesto všechno jsme dojeli. Dovolená probíhala báječně. Počasí skvělé a s kamarády byla pohoda a legrace. Každý den jsme chodili na pláž, nebo podnikali nějaký výlet po okolí. Můj bratr, který je o 6 let starší, se chodil neustále potápět. Neměl k tomu žádné kyslíkové bomby nebo jinou speciální výstroj, jen brýle a šnorchl.
Zatoužila jsem také vidět podmořský svět, a tak jsem řekla taťkovi, jestli by mě nevzal do vody. I přesto, že mě taťka přidržoval nad hladinou, vzala jsem si pro jistotu plovací kruh.
Výuka tedy mohla začít, ke které se přidal i náš kamarád, tedy hlava druhé rodiny. Maminky se slunily a měly radost, že mají od chlapů chvíli pokoj. Byli jsme blízko břehu, aby chlapi stačili na dno a taťka mě mohl v klidu přidržovat. K potápění, (tedy ono to bylo spíš ponořovaní hlavy, ale potápění zní lépe J) jsem použila jen brýle, samozřejmě potápěcí.
Probíhalo to vždy stejně, tedy že jsem ponořila hlavu a pod vodou jsem byla pár vteřin, protože mistryně světa v zadržení dechu opravdu nejsem. Po delší chvíli se taťka rozhodl, že mi sundá kruh, abych se mohla lépe ponořit. Ukázalo se, že to byl skutečně dobrý nápad.
V určitě chvíli jednoho z nich napadlo, že si domluvíme nějaké znamení na důkaz, že se chci vynořit. Znamení bylo takové, že až se budu chtít vynořit, tak že zavrtím hlavou ze strany na stranu a oni mě vytáhnou. Několikrát jsme to provedli a zdálo se, že to nemá chybu.
Po dlouhém čekání na ty mé vytoužené rybičky, se konečně objevily. Jeden z mých instruktorů potápění mi povídá: „Dito podívej, támhle plave hejno ryb, tak se pořádně dívej“ a ponořili mě. Rybičky byly opravdu moc hezké. Bohužel shodou okolností se mě zeptali, jestli je vidím ve chvíli, kdy jsem začala předvádět naše domluvené znamení, ale z důvodu, že jsem se chtěla vynořit, což oni nepochopili a mysleli si, že je opravdu nevidím.
Jeden druhému říkal: „To není možné, že je nevidí“ a začali mě znovu pobízet k tomu, abych se lépe dívala. Vrtěla jsem hlavou jako o závod. Po chvíli jim došlo, že už mě musí vyzvednout. Když to udělali, tak jsem si myslela, že už svůj dech nechytím. Podařilo se a mohla jsem jim od srdce vynadat.
Když se to dozvěděly maminky, tak také nešetřily slovy a zakázaly, aby se konalo další vyučovaní a to i přesto, že jsme slíbili, že tentokrát použijeme šnorchl. Potápění sice trvalo jen jeden den, ale vzpomínáme nato i teď a jistě budeme vzpomínat ještě hodno dlouho. Vždy, když tu historku začnu povídat ve společnosti, tak je o zábavu postaráno. :)
