Mexická vlna vozíčkářů

Tuto neděli se jela VC Belgie vozů formule 1 a já jsem si znovu připomněla zážitky, které jsem zažila přesně před rokem, kdy jsem tam byla osobně se svým otcem. Nebudu popisovat všechno, co jsme prožili v Německu, kde jsme byli ubytovaní a ani nic ze samotné Belgie, protože na tom není nic moc zajímavého. Zmíním se ale o něčem, co se mi stalo přímo na okruhu.

Vstupenky jsme si koupili pouze na neděli, protože jsem už viděla několikrát tréninky i kvalifikace a chtěla jsem si tedy vychutnat jiné zážitky z pobytu. Jelikož je to do Belgie dost daleko, tak jsem měla v plánu, že aspoň tu neděli chci strávit celou na okruhu už od rána. Vím, že se nevyplácí, když si člověk něco plánuje, protože to většinou dopadne úplně jinak, ale opět jsem se nepoučila a plán si připravila. Samozřejmě, že jsme na okruh dorazili úplně na poslední chvíli, tedy přesně tak, jak jsem to nechtěla. Důvodem byla zácpa, kterou způsobili fanoušci formule.

Snažím se být celý život optimistou, takže jsem to i teď brala z té lepší stránky a utěšovala se tím, že jsme tam dorazili a ten hlavní závod, kvůli kterému tam jedeme, uvidím. Na tribunu, která je určena pouze vozíčkářům a jejich doprovodům, jsme dorazili mezi posledními, takže nebylo možno vybírat z mnoha míst na stání. Přesto jsme nějaké přijatelné našli a já si užívala nepopsatelnou atmosféru, která je naprosto úžasná.

Zbývalo pár minut do startu a já jsem zažila svůj první šok. Pár metrů ode mě se najednou ze svého vozíku postavil, asi tak desetiletý kluk a stál úplně normálně opřený o zábradlí. Existuje mnoho způsobů postižení, takže je možné, že se nějaký vozíčkář může na chvíli postavit. To nebyl takový šok. Předpokládala jsem, že se postavil na chvíli, aby se protáhl. Za jiných okolností by mi to bylo jedno, ale teď mi bránil ve výhledu, který jsem měla už tak omezený, díky našemu pozdnímu příchodu. Takový doplněk k tomuto chlapci byla jeho matka, která si do vozíku po svém synovi sedla, aby si chudinka odpočinula. Možná to vyznívá hloupě, ale vadí mi pohled na zdravé lidi, kteří usednou dobrovolně na invalidní vozík. Nejsem pověrčivá, ale jistým způsobem mi to připadá, jako rouhání a když ne rouhání, tak aspoň bezohledné, vůči lidem, kteří žijí v domnění, že onen člověk je opravdu postižený, a potom uvidí, že se úplně normálně zvedne. Klidně se také proto může stát, že až někdo uvidí opravdového invalidu na vozíku, tak mu neuvěří a bude si myslet, že je to opět nějaký trik.

Nemůžu si stěžovat, že bych vůbec nic neviděla, protože jsem měla přímo před sebou obrazovku, kde bylo všechno důležité a i trať byla dobře viditelná, ale tento chlapec mi zakrýval výhled na úžasnou a dobře známou zatáčku Eau Rouge, která je jedinečná.

Jednoho kluka bych ještě zvládla, ale najednou mě čekal další šok, protože se začali znenadání stavět i další vozíčkáři. Přišlo mi, jakoby zmíněný chlapec všem dodal odvahu a oni se zvedli. To samozřejmě zlehčuji, ale na první pohled to tak vypadalo. Dalo by se to popsat, jako mexická vlna, jejíž princip všichni určitě dobře znáte. Tady v tomto případě byl začátek úplně stejný, jako zažíváme při fotbalových zápasech, ale jeden velký rozdíl tu byl, protože si zmínění aktéři bohužel nesedli na svá místa, ale zůstali stát po celý závod. Je mi jasné, že mexickou vlnu nenapodobovali, ale přesto to tak vypadalo.

Můj taťka se snažil přesvědčit tyto vozíčkáře, aby mi trochu umožnili výhled, což jsem naivně předpokládala, ale setkali jsme se s neuvěřitelnou sobeckostí a neohleduplností, která nemá obdoby. Dokážu pochopit, že lidé propadli atmosféře, která tam panovala a samozřejmě, že chtěli vidět, co nejlépe, když už si zakoupili drahou vstupenku, ale přesto všechno jsem tomu nemohla uvěřit. Nevím, jestli jsou sobeckost a neohleduplnost ta správná slova, ale neumím to lépe popsat. Nešlo s nimi absolutně komunikovat, takže jsme toho nechali a já si nenechala zkazit závod a těšila z toho omezeného výhledu, který jsem měla.

Když už jsem toto všechno prožila, nečekala jsem, že mi ještě něco vyrazí dech, ale opět jsem byla naivní. Hned vedle mě bylo volné místo a asi v polovině závodu přijela paní, která na první pohled nevypadala na to, že by se mohla postavit. Je mi trochu hloupé to napsat, ale někde v hloubi duše jsem se utěšovala, že nebudu sama, která bude prožívat sobeckost oněch lidí. Paní mě pěkně převezla, protože zmáčkla nějaké tlačítko na svém elektrickém vozíku, které jí umožnilo, aby se hydraulicky zvedla se svým sedátkem, asi tak o metr, a takto zůstala do konce. Byla tedy stejně vysoká, jako zmínění aktéři, kteří napodobovali mexickou vlnu. V duchu jsem se tomu už začala smát a říkala jsem si, že mě teď už asi opravdu nic nepřekvapí a tentokrát jsem měla pravdu.

Možná to celé vyznělo, že jsem si to moc neužila a celá ta dlouhá cesta za to vůbec nestála, ale opak je pravdou, protože to bylo úžasné, i přes tyto šokující zážitky. Rozhodně toho nelituji a celé bych to klidně prožila znovu, i když možná s trochu jiným průběhemJ

Trochu je mi líto, že si tento článek nepřečtou oni zmínění aktéři, ale lidé, kteří by se takto vůbec nezachovali, tedy doufám, že nezachovali, ale i přesto jsem se o tom chtěla podělit.

Příští rok vyrážím na závod do Monaka a opět naivně věřím, že už toto nezažiji. Jestli budu mít pravdu, tak se o tom dozvíte.